Milena Slavická nás potřetí protáhla bídou a špínou ztráty dětské i lidské nevinnosti, kterou všichni musíme nutně přetavit ve zralost, (co si chuť nevinnosti umí ponechat) protože jinak nedosáhneme na věčnost? "...přiřazuji svým vzpomínkám slova, obaluji je do strouhanky vět, abych je svému bližnímu nabídla v křupavém těstíčku, abych mu je nabídla jedlé a bez toho strašného rybího smradu. Vlastně nevím, proč moje vzpomínky tak páchnou rybinou." Spojler? Ušmudlané kulisy socialistické bídy v sobě skrývají nejhlubší ponížení a pošlapání krásy ženskosti, jakou si lze představit. Přesto autorka provede dívenku peklem vzpomínek tak, že nelze necítit odvahu k naději a odpuštění. Sobě i okolí. Mistrovské psaní. 7/7

Po Povídkách jamrtálských a Hagiboru třetí část volné trilogie, Na Betáni. Těšila jsem se. Bála jsem se. Knížky Mileny Slavické miluju, obdivuju autorčin nezaměnitelný styl, nemilosrdnou otevřenost, ornamenty vět, oprýskanou, poškrábanou něhu. Vždycky se musím hodně nadechnout, než se odvážím skočit (i lovci perel to takhle mají), vím, že teprve pod špinavě zpěněnou hladinou najdu to, co si musím teprve zasloužit. A že se dřív nevynořím. Ta drobná knížka, co se tak špatně otvírá, jako by se i ona zdráhala vydat své poklady lacino (neodmyslitelně už vybavená autorčinými anonymními mázlými fotkami), má podtitul O nevinnosti a jiných maličkostech. To čtení o nevinnosti se podobá chůzi po střepech z rozbitého; někým, něčím, námi, kdysi, nedávno. Bolí to. Jedno, jestli ve vzpomínkách či v přítomnosti. "Jednoduchá" knížka o holce a dospívání. O ubližování, bezelstnosti i krutosti. O odpuštění a opuštění. O uzdravení malo-mocných. O vykročení od zlého. Knížka, která z hlavy nezmizí. Místy mi drobně vadily jaksi nekonzistentní zmínky, náhle podivně konkrétní; devadesátková privatizace, jméno osoby, podniku... Jako by to zcizovalo autorčin vzácný copyright a do hry vstupoval někdo další. Naštěstí ty okamžiky jen probleskly a nezničily punc výjímečnosti, kterým je celistvost, pro celou trilogii charakteristická.