Klasika, která letos slaví 70 let od svého prvního vydání, není jen kritická antiutopie. Je to o bezmoci nad lidskou leností myslet, raději odvrhnout knihy než zábavy. Svět, který Ray Bradbury popisuje byl v době vzniku tak neuvěřitelný, nyní s šokující podobností našemu světu mnohem bližší. Telestěny, mušky v uších a lidi co pohrdají knihami. Myšlenka, pálit knihy bohužel nepatří jen do světa sci-fi ale v nejedné zemi se tak skutečně dělo - tedy než přišlo spalování lidí. Tato kniha vznikla jen pár let po této nejhorší zkušenosti lidstva, tedy zprostředkovává díky ucelenému příběhu požárníka Montaga, pálící zakázané knihy, postupně prozře a v celé nahotě svými činy ukáže zrůdnost totalitní společnosti. Doporučuji.

Tak předně je neuvěřitelné, jak Bradbury odhadl v roce 1953 svět po roce 2022 co se týče technologií. Jemu se musely malé obrazovky, které si lidé předávají z ruky do ruky, malé "mušličky" v uších díky nimž slyšíme daleké zvuky, obrovské telestěny, které tvoří v podstatě bez nábytku všechno vybavení obýváku a z nichž neustále "teče" seriál Rodinka a nebo cokoliv, hlavně veselé apod. V tom byl tedy určitě vizionář. Naštěstí nebyl vizionář v tom naprostém duchovním marasmu, který všechny postavy v jejich světě obklopuje. Otupělost ze všudypřítomné zábavnosti a bezstarostnosti naštěstí ještě u nás úplně nenastala a požárníci ještě nedostali naštěstí pokyn místo hašení požárů je zakládat a likvidovat zejména knihovny. Ale blížíme se, bohužel. Celý román je postaven na této groteskní absurditě, která je nejprve úsměvná a teprve postupně si člověk uvědomuje důsledky hluboké totality, v níž hrdinové žijí. A nabývá to obludných rozměrů. Je to svět, kde není možné být individualitou, kde není možné si něco myslet, a kde se naprosto podařilo zlikvidovat jakékoliv knihy, které by vedly k samostatnému myšlení. Je to neskonale smutný život, kde lze jen stěží zažehnout jiskřičku vědomé radosti, a to i ve vztazích. Vše je nějak mechanizováno, vyřešeno, na všechno je odpověď a televizní proudy zábavy mají narkotický účinek. Dystopie tady spočívá v tom, že v tomto světě se najde jeden pochybující a hledá, komu by se svěřil. Nebudu spoilerovat, ale konec je téměř magický a jakous takous naději přináší, i když právě proběhla kraťounká, zato naprosto ničivá válka. Strašně se mi to líbilo. Na to, že nemám rád sci-fi (asi ne takové ty vesmíry, ufony apod.), tak tohle je na úrovni McCarthyho Cesty. Je to napsané neběžně, ve mně se mísily všechny druhy pocitů - od úsměvu, přes tuhnoucí úsměv až k civilizačnímu znepokojení, a ta naděje, která se objevuje na konci, je opravdu jako plamínek hoodně daleko. A taky se mi moc líbil překlad Josefa Škvoreckého. Na str. 88 je krásná definice různých typů spisovatelů, kterou říká jedna z postav a která podle mě platí i na celou Databázi knih: "Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají."