Zkušenosti vychovatelky ve věznici autorka vtělila v cosi, co je na zadním přebalu knihy označeno jako dvanáct povídek inspirovaných trestanci. Nejde ale vůbec o povídky, jde o medailonky jednotlivých trestanců vyšperkované různými autorčinými úvahami. Knihu jsem vnímala jako ze sociologického hlediska zajímavý, jazykově vytříbený soupis postřehů autorky o dvanácti vězních, se kterými se během svého krátkého působení na pozici vychovatelky setkala a kteří ji zaujali. Znalost Vám člověka zlidští, přiblíží, ať je to kdokoli a autorka se toho nebála a o takové přiblížení, byť mnohdy prchavé a povrchní, se pokusila. Autorce nelze upřít to, že umí lidem naslouchat a sociálně (i emocionálně) deprivovaní vězni zřejmě instinktivně vycítili, že nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo je zbytečně prudit a má zájem vést s nimi dialog. Když se s vězněm bavíte jako s hovadem, které by ani nemělo mít právo dýchat stejný vzduch jako vy, naplní vaše představy a společnou řeč už nikdy nenajdete. (str. 135) Kde je asi problém s přeplněností českých věznic, je nejlépe viditelný na případu Linky, vězeňského tatéra, který poté, co je propuštěn z výkonu trestu obratem po osmi dnech, poté, co krade v supermarketu, putuje zpátky do věznice, a to minimálně po druhé základní linii dvěstěpětky (základní skutková podstata v § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Autorka je v lese, když se domnívá, že ve srovnání s ní Linka tak uvědomělý není (strana 46 knihy), protože Linka to měl naprosto jasně spočítaný. Chtěl se do kriminálu (domů) vrátit, a protože měl jako správný recidivista a zkušený kriminálník trestní zákoník v malíku, tak věděl, kudy vede nejjednodušší přímá cesta zpět. Otázkou je, kolik takových lidí se ve vězení točí stále dokola a kolik lidí by z tohoto bludného kruhu ještě mělo šanci/umělo vystoupit, zvláště, když jde o dlouhodobé, reálně doživotně opakující se pobyty ve vězení i napříč celými generacemi. Na knize mi vadila autorčina sebestřednost, odkryté autorčiny averze v jednotlivých případech sice působí upřímně, avšak ve mně vyvolávaly smíšené pocity; někdy mi připadalo, že hlavní postavou takzvaných povídek je autorka Shakira sama. Být vychovatelkou ve věznici, tj. pozice, která je mnohdy výchozí pro zaměstnance věznic, byla jen jednou ze zastávek zcestované tvůrkyně. Ačkoli nezpochybňuji, že autorka za éru svého krátkého působení ve věznici několika vězňům pomohla a byla pro ně oporou a nelze jí upřít smysl pro humor, Ženy za mřížemi od Petra Šámala, kterou jsem četla souběžně stojí svým zpracováním a konceptem o několik stupňů výše.

Na zacatku nadseni z tematu knihy, pak vlivem rozhovoru na DVTV rozporuplnost az nastvani, po precteni knihy smireni. Ilustrace originalni a povedene. Casto pocit, ze jedina osoba, ktera ve vezeni fungovala, a to i nad ramec svych povinnosti, byla pani autorka. A v hlave otazka o kom vlastne kniha byla, o autorce nebo o dvanacti veznenych??? Obdivuju odvahu napsat po necelych dvou letech prace ve vezeni takovou knihu. Kazdopadne kniha ctivost nezapre.