Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Vše tak nakonec zapadá do stěžejní myšlenky konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)

Bavilo mě to ještě o trochu víc než rozhovor Odvaha ke svobodě s Janem Sokolem. Pithart umí mluvit (nebo občas v dobrém smyslu přednášet), navíc s poctivou snahou o reflexi doby, lidí kolem i sebe sama. Jeho svěžest, otevřenost, empatie a přitom schopnost jasně vyložit své postoje mě fascinovaly. Nejvíc mě ale bavily jeho niterné výpovědi o tom, co se mu povedlo, co pokazil, čeho lituje, kde tápal a proč. A taky pasáže o tom, co je to konzervativismus nebo liberální demokracie. Mám chuť si přečíst něco od Poppera, na kterého se, mezi dlouhou řadou jiných, odkazuje. Přišlo mi, že autorka zraje spolu s tím, jak se v rozhovoru dostávají blíže přítomnosti a její vlastní zkušenosti a víc se stává tázanému partnerkou, což byla další nit, která mě u knihy držela. Co mi ale celou dobu vadilo byl formát knihy - je nesmyslně těžká, tištěná na křídovém papíře, proboha proč? Je to rozhovor s pár černobílými fotkami, ne výpravná publikace o umění.