Že drsná severská „pohádka“ postavená na entitě na pomezí Otesánka a umělé inteligence neskončí bez obětí, se dá tušit od začátku. Ten je každopádně svižný a bavil mě víc než zbytek knihy, který byl na můj vkus až příliš napěchovaný amfetaminem, genderovými (a dalšími) klišé, neujasněnými motivy a sarkasmem. Autor se dokáže smát postavám i s nimi a četba jeho řádků většinou není nudná, jen je ten humor dost ostrý a k tomu sebevědomě přehlížející. Stranou kritiky nechává jen starší generaci, která instinktivně umí rozlišit dobré od špatného, a stejně tak zůstává vážným v popisu tragické události z minulosti. Těchhle pár náznaků se mi na knížce líbilo nejvíc. U mě to nepřekvapí, ale proč se stejným směrem ubírá autor, který je právě podle vybraného tématu i jeho zpracování „moderním“ člověkem a s temnými stránkami civilizace má evidentně vlastní zkušenost? Těžko říct. Snad se při čtení pobavíte víc. Ale když tenhle pokus vynecháte, zase až tak velká ztráta to nejspíš nebude.

Originální kniha, která se mi však moc netrefila do vkusu. Příběh čtivý, nápad zajímavý, ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že je kniha podobně splácaná jako ona tajemná hmota - prolínání stylů, parodie, společenská kritika, intertextuální narážky...bezpochyby to autor celé dobře promyslel, objektivně to je asi dobrá kniha, ale je vidět, že autor je umělec - podobně jako výtvarné umění vás jeho dílo buď nadchne, nebo nechá chladným či rozpačitým (můj případ). Nejvíce mi vadil konec, který mi svou absurdností a nabubřelostí připadal jako trochu zbytečné umění pro umění.