Je stručný. Jako životní přelomy. Jako všechno, na co se nedostávají člověku příliš složitá slova. Jeho poezie reflektuje naši přítomnost, v tom je silná, protože se nesnaží o velká, rozmáchlá gesta, glosuje to, co prožíváme, jasně, zřetelně, po kapkách. A nám zbývá věřit, že žádná kapka není ta poslední.

Je černočerná tma a vy pořád slyšíte kapající kohoutek. Ve skutečnosti už jste ho utáhli a víte, že se zvuk odráží pouze ve vaši hlavě. Přemýšlíte, vracíte se a nemůžete přijít na to, proč rezonuje čím dál víc. Úplně stejně, jako když čtete novou knihu Mausera de Vadera Žádná kapka není ta poslední. Co příběh to kapka plná emocí. Někdy depresivní, syrová, jdoucí až na dřeň duše. Občas vám tečou slzy, když si uvědomíte paralelu s vlastním životem. Neumíte ji popsat, natož pak vyprávět tak, jako autor. 3. nástupiště byla naděje. Kapka je duše. Bolavá, zvrásněná, omlácená životem a snad i unavená. Přesto ji máte rádi, listujete v ní pořád dokola, i když vám připomíná těžkost žití. A protože máte rádi příběhy s dobrým koncem, nedočkavě vyhlížíte punk. Bude dost punkový? Bude mít dobrý konec? Určitě bude. Naděje je.