Masakr. Brutální léčba šokem. Těžce stravitelný mix* cestopisu, osobních zamyšlení, fantasmagorických snových sekvencí i střípků ze života autora, odporných činů kolonizátorů, cestovatelů či diktátorů a k tomu kritické čtení (ne)relevantní literatury z pohledu postkolonialismu. Fascinující. Obsah je ve všem shrnutém a vybraném velmi hutný a zajímavý, nutí k zamyšlení, přemítání, hledání dalších informací. Zpracování je diskutabilní. Ale forma, ta je strašná a pro mě odrazující. Kdyby se to alespoň více drželo v úvodu vytvořeného rámování (ne)cestopisu po historii koloniálních zvěrstev. Zůstalo to ale někde na půli cesty... Ne, že by každá z částí neměla něco do sebe. Některé historické události i fakta jsem znal, ale spousta dalších mi zůstala skryta. Zaujala mě především výprava na záchranu Emina paši, silná káva jsou také Darwinovy zápisky o genocidě původních obyvatel Jižní Ameriky (Cesta kolem světa), nebo shrnutí osudu Tasmánců. To vše je rozhodně více než hutné číst dohromady a v kontextu. Jenže, každá ze složek není podrobná a míchá se to "každý s každým". Mě to pak nutně vedlo k dalšímu studiu a zjištění, že jedna věc je snaha o kontext, druhá je ale nedotažené zjednodušení. Rozumím, o co autorovi šlo, ale na mě to nefunguje. Jestli něco v literatuře opravdu nemám rád, tak klišé "píšu o tom, že píšu." A pak to, když se zjednodušuje historie s konkrétním cílem. I kdyby byl tisíckrát správný. ...a taky jde bohužel o další z knih (formou i obsahem), které čtou již přesvědčení lidé. Naopak ti, kteří by ji číst měli, si k ní asi nikdy cestu nenajdou. CITACE: "Těžko se vyhnout řečem o neutuchajícím vyhlazování celých národů, jímž se vyznačovalo celé 19. století. To my jsme myšlenku na něj potlačili. To my si ho nechceme připomínat. Přáli bychom si, aby genocida začala a taky skončila s nacismem. A byl by klid. (...) Vzduch, který Adolf Hitler i všichni lidé na Západě v době jeho dětství dýchali, byl prosycen přesvědčením, že imperialismus je biologicky nezbytný proces, který dle zákonů přírody nevyhnutelně vede k zániku podřadných ras. A v době, kdy Hitler tuto tezi nanejvýš svérázně aplikoval v praxi, už měla na svědomí miliony a miliony lidských životů." OFF TOPIC 1) Souběžně s knihou jsem také sledoval seriál Život na naší planetě, kde je zmínka o rodu Lystrosaurus. Ten díky svému "oportunismu" tvořil po určitou dobu 95 % všech suchozemských obratlovců. Je to jediný případ, kdy na Zemi v takové míře dominoval jediný druh nebo rod suchozemského živočicha. Oni sami pak později vyhynuli "na úkor" známějších dinosaurů. No a tento přístup myšlení o přirozeném střídání druhů byl v Darwinově době dle této knihy uplatňován i na konání člověka a jeho ovlivňování biodiverzity (mj. Charless Lyell), pokud ne rovnou na rasy lidí ("krvaví necivilizovaní divoši" apod.). Každý živočich, který se natolik rozšířil, počty dalších druhů snižoval (nebo rovnou vyhubil). Lidstvu tedy z mého pohledu zaslouží bod alespoň "za snahu", že si to konečně začíná uvědomovat. A oproti 19. století se "na tom maká". Teď by to chtělo ještě lidstvo převést podobně od mezinárodního realismu k liberalismu (války, mezinárodní organizace atd.). OFF TOPIC 2) Při čtení jsem narazil na tuto citaci: "Na území dnešních Spojených států žilo zhruba pět milionů původních Američanů. Počátkem devatenáctého století jich zbývalo půl milionu. V roce 1891, kdy proběhla bitva u Wounded Knee, poslední velký masakr amerických indiánů, spadly počty domorodých obyvatel na absolutní dno: čtvrt milionu neboli pět procent původního stavu." A pořád mi hlavou vrtalo, že už jsem něco takového o Severní Americe někdy četl. A ano... "Dnes se odhaduje, že Severní Amerika přišla během krátké doby o 34 ze 47 rodů velkých savců a Jižní Amerika jich ztratila 50 z původních 60. Zmizely šavlozubé kočky, které tu nerušeně lovily po 30 milionů let, a stejný osud potkal i gigantické pozemní lenochody, původní americké koně, velbloudy, velké hlodavce i mamuty. (...) nejčerstvější výkaly a nejmladší kosti pocházejí z doby, kdy Ameriku zaplavili lidé, tedy z doby 12 000 až 9 000 př. n. l. Jen na karibských ostrovech, zejména na Kubě a Hispaniole, se našly výměšky pozemních lenochodů z období okolo 5000 př. n. l., tedy také z doby, kdy se přes Karibské moře přeplavili první lidé a tyto dva velké ostrovy osídlili." (viz Sapiens: Stručné dějiny lidstva) * Psáno předtím, než jsem si přečetl popisek na zadní straně, který něco podobného – jen v pozitivním zabarvení – píše taky. Čekal jsem totiž po osobním doporučení něco trochu jiného. Soudržnějšího.

Kdyby se objevila čtenářská výzva „Kniha, jejíž děj se odehrává na hranici Alžírska a Nigeru“, titul Vyhlaďte všechny ty netvory by byl žhavým kandidátem. Strhující román na pomezí cestopisu a eseje střídá příběhové roviny, kdy na jedné straně sledujeme osudy utlačovaných národů na konci 19. století, na druhé straně prožíváme se Svenem Lindqvistem strastiplnou cestu nehostinnou Saharou. Informace, že s koncentračními tábory přišli poprvé Britové během Bůrských válek, je relativně známá. Ovšem o pozadí kolonizace černého kontinentu, řádění evropských imigrantů v Tasmánii či vytlačování indiánů anglosaskými osadníky toho víme poměrně málo. Lépe řečeno, nechceme vědět. Jak zdůrazňuje autor knihy, dokud se genocidy původních obyvatel neodehrávaly v srdci Evropy, budily kontroverze pouze v intelektuálních kruzích. Konec 19. století poznamenaný boomem Darwinovy evoluční teorie žel lidským právům a demokracii příliš nepřál.