Živelná poezie neskutečně pozoruhodné osobnosti bulharské literatury. Je zvláštní, jak tvorba dokáže mluvit, spojit a chytit a najít vás, v podobných náladách, ač jsou osudy i záměry zcela odlišné. Skoro sto let od smrti a stejného věku. Geo Milev. Ale stejně jsme ve stejném kruhu. "Na dně se utají jen černý mok a hněv - strádání - tím jsi pokřtěn! Tak pevně utáhni své mysli krutý prsten! Beze snů nezůstaneš, však sny své splatíš bolestí. Ó, víš, kam směřuje tvá cesta? -- Noc nemá východ. Já jsem ty." (...) "miluji ženy bolestné znavených tváří, bledých rtů, útrpný úsměv se v nich hne nad gesty nudných básníků -" (...) "TEĎ UŽ JE POZDĚ. SBOHEM, MILÁ. (Mám tě rád neskonale). Vášni, té pro tebe, já dal jsem vale. (Vybledl jsem. Jak stěna bílá.) Teď už je pozdě. Na vše pozdě. I den, i noc. I já. I ty. A opožděný úsměv, v tvých očích-vázách ve smutku rozlitý... Večer - hluchá výš. Mé srdce nevyhlíží taje. (Večere, bledostí mě nepředčíš, bledost se stele v dál i v šíř.) Já vím. A chápu. Nejsou žádné taje. Teď už je příliš pozdě. Přespříliš."