Kniha nemá moc velký děj, je to spíše sonda do psychologie postav. Do myšlenek hlavní hrdinky Tey. Její minulost, dětství a ji to formuje pak v dalších vztazích. K manželovi, ke svým dětem, je svému okolí. Je to místy i dost depresivní. Myslím si, že ale v hodně místech člověk pozná sebe nebo někoho ze svých známých. Chyby, které děláme ať už vědomě nebo ne. Tomáš nevědomky kopíruje chování svého otce ke své manželce, přestože u něj to vždy nesnášel. A nesnášel i to, že si to máma nechá líbit. Líbila se mi i ta část, kdy popisovala práci doktorů. Při záchraně života, při každodenních operací, frustraci, že někdy se nepovede člověka zachránit, ať se dělá, co se dělá, tak věřím, že „upustit páru“ je někdy jediná možnost. Že je pak třeba zlý na své blízké… Líbilo se mi, že se snažila přijít na to, co by s tím měla dělat. Je úplně jasný, že první zamilovanost a vášeň, kdy chceme z druhého strhat věci třeba na veřejnosti 10 let nevydrží. Skvělá sonda do dlouhodobého vztahu. Přestože se milují, je potřeba dodat vztahu šťávu. Kniha se mi četla rychle a říkala jsem si, jak to Tea vyřeší. Poslední kus knihy, cca 40 stran mě ale trochu zklamalo. Moc myšlenek? Moc sebekritiky? Nevím, nějak to přešlo v takovou hmotu. Kdo má rád knihy k zamyšlení, určitě bude spokojený.

Celou dobu jsem měla pocit, že čtu slohovou práci žáka 9. ročníku. Autorce se absolutně nepovedlo vtáhnout čtenáře do děje. Nic z toho, co bylo napsáno jsem nevěřila. Vše bylo přehnané až neuvěřitelné, jak to dobré, tak to špatné. Od půlky knihy jsem už jen prolistovala a namatkou přečetla. Ale vlastně mě příběh hrdinky nebavil a bylo mi jedno, jak to celé dopadne. Autorka měla myšlenku dobrou, ale realizace se nepovedla. Hvězdu dávám za ilustrace.