S Kyticí od Karla Jaromíra Erbena, jsem se setkal řádně poprvé, jako mnozí, u povinné školní četby. Tehdy ve mě nebylo dost rozumu, abych si knížku vůbec přečetl, natož ocenil. Jen bylo potřeba se tu Polednici naučit, abych dostal dostatečnou známku. Jsem rád, že mé vyspělejší a rozumnější já se rozhodlo po tomto českém klenotu sáhnout a přečíst si jej. Tyto melancholické básně s krásným jazykem a rýmy, jenž vypráví o ponurém, bolestivém světe bájí, patří k vrcholu autora a naší literatury. Pár básní mě zasáhlo více než ostatní, byly to svatební košile, polednice a v neposlední řadě poklad. Tyto mi přilnuly k srdci svou dechberoucí atmosférou a beznadějností, ale každá báseň má něco do sebe a skrývá jinou temnotu. Odnáším si nevšední zážitek, který zůstává (a taky asi zůstane) nepřekonán. "Noc a den se nestřídají nikdy nejdou spát očinka: hraji si tu pěkně, hraji cincin! slyšíš, jak to cinká?"

Chtěla bych vědět, co se při psaní sbírky honilo panu Erbenovi hlavou .... Tak děsuplné horory tak geniálně zveršované. I když jsem v dospělosti četla, část znám nazpaměť, stejně bych si básně netroufla vzít jako četbu před spaním :)) A při slově “umrlec” mi dodnes naskočí husí kůže