Kdo jsme, když se sami nedíváme? A jak s námi zamává, když zbaveni všeho, co nás běžně rozptyluje - vztahů, prostředí, jazyka, světla, pohodlí - musíme pohlédnout sami sobě nejen do tváře ale do i nitra? Co když se nám to, co uvidíme, nebude ani trochu líbit? Ne zas tak mladý bezejmenný mladík odjíždí z teplíčka domova, kde je synem a bratrem a milencem a kamarádem a sportovcem a vědcem a někým, kdo se orientuje a má radikální názor, do polomytického Bergenu, kde najednou není ničím. A nikým. A záhy se stane ještě něčím míň, než nikým, stane se nevítaným - nejdřív mezi kolegy na univerzitě a pak i sám před sebou. V Bergenu je navíc část roku pořád tma a část roku pořád světlo, takže to, co je na čas trvale schované, je další měsíce neustále všem na očích. A v Bergenu navíc, jak všichni, kdo se kdy pokoušeli učit norsky s učebnicemi pro samouky, vědí, det regner ofte. Cizí země, cizí lidé, cizí jazyk, cizí počasí, cizí jídlo, cizí zvyky. A zaťatá touha uchovat si vlastní identitu v činech, které na novém místě nemají co dělat - obědvat v poledne a jezdit do práce na kole, i když tady nikdo neobědvá a nikdo nejezdí na kole (Det regner ofte i Bergen). A zaťaté odhodlání nebýt jiný a nebýt jako oni. Však si to sedne. A když si to nesedne, prostě se tak stane, že třeba docela jako Jacques Brel égorger le chat (ale stejně jako on taky jen jednou a už je to asi dlouho - v Bergenu totiž často regner) a co potom s tím? Co s vědomím, že ať děláte, co děláte, jste špatný člověk a dříve či později lidem, které máte dokonce i rádi, ublížíte. Protože jste nahlédli pod povrch a víte, že to tam prostě je. A bude to tam napořád. Můžete před sebou zkusit utéct do hor, jenomže se ukáže, že jste tak špatný člověk, že ani hory o váš život nestojí. Tohle zkrátka nepřechlestáš. Ani nezajíš. Co pak? Jsem jejich bůh na mě působilo jako všechno, co předcházelo první polovině Lásky v době atd. a následovalo po islandské části. Čím dýl jsem o Lásce atd. přemýšlela (a že jsem o ní na současnou českou prózu přemýšlela překvapivě hodně a dlouho, páni), tím víc jsem si uvědomovala, jak mě ta normálnější, obyčejnější islandská část nepohodlně vytrhla ze autorova uhrančivého staccata. Pánkův druhý román je stejně disharmonický a synkopický jako Láska atd. Je to ve vodách české prózy úkaz, který mě tak sere, až mě nesmírně baví. Nebo mě možná baví tak moc, až mě sere. To si musím ještě rozmyslet.

Kdyby skončil u předešlé knihy a nic jiného už nenapsal, udělal by lépe. 1) nefunkční prvky 2) samoúčelnosti 3) bez estetické výpovědi Takhle teda opravdu ne.