„A jak říkal legendární státník, bývalý izraelský premiér, prezident a laureát Nobelovy ceny Šimon Peres: ,Zažil jsem válku a zažil jsem mír. Mír je lepší.“ -- O Izraeli toho člověk nikdy neví dost a tahle novinka je srozumitelný a zároveň zábavný dílek do té skládanky k porozumění regionu, který určoval a dodnes určuje chod světa. Noa Tishby – televizní celebrita, skvělá vypravěčka a vnučka československých uprchlíků a zakladatelů úplně prvního kibucu Degania na břehu Galilejského jezera, si uvědomila, že i když je Izrael ožehavým tématem pro tolik lidí na celém světě a tolik lidí na něj má silný názor, málokdo zná alespoň základní fakta. Jako když se mluví o sionismu (nebo dnes spíš o antisionismu), ale ani vzdělaní lidé si nejsou jisti, co to slovo vlastně znamená nebo kdy a proč vzniklo. Je nekompromisní nejen k hamásníkům a ostatním teroristům či k hnutí BDS na amerických univerzitách, ale i k samotné izraelské vládě, k židovským osadníkům a samozřejmě k charedim, jak si každý z nich zaslouží. -- „Tak proč Jeruzalém padl? Bylo to nevyhnutelné, nebo s tomu dalo vyhnout? Chazal, židovští mudrci z Mišny a Talmudu, kteří po pádu Jeruzaléma založili talmudickou tradici, tvrdili, že Jeruzalém padl kvůli ,sinat chinam: bezdůvodné nenávisti uvnitř židovského národa. V hebrejštině je slovo pro horlivce kanajm: ,žárlivci nebo ,fanatici. Všichni bychom měli být znepokojeni, když se duchovní praxe jakéhokoli náboženství stane fanatickou a přehnaně horlivou. Vykopávky ve Starém městě Jeruzaléma odhalily obrovské bílé kameny, které stále leží tak, jak spadly v den, kdy Titus před dvěma tisíci lety zbořil chrám. Mrazí z toho. Téměř slyšíte výkřiky a cítíte tu bolest. Ale tu bolest bychom měli cítit jen proto, abychom naslouchali minulosti a poučili se z ní. Dnešní Jeruzalém je kvetoucí město, kde vedle sebe v míru a spolupráci žijí věřící i nevěřící, sekulární i ortodoxní, Židé i Arabové. Ale i jedna politická nebo náboženská vražda je příliš mnoho. Celý svět v těchto dnech zažívá tu či onu formu fanatismu a my nesmíme dopustit, aby fanatismus, ať už z jakéhokoli náboženství, národa nebo politické skupiny, ještě někdy zamořil jakoukoli zemi. Máme zde velmi dobře zdokumentovanou minulost, ze které se můžeme poučit.“

Autorka je poloprofesionální obhájkyní Izraele - z toho je jasné, jak bude argumentovat: klasicky začíná před několika tisíci lety a z toho usuzuje, že země, která se nyní jmenuje Izrael, právem náleží židům. I když je tento základní axiom její argumentace absurdní (Kladsko má být české? Kaliningrad? Sudety německé? Lucembursko české? atd. atd.), cenné jsou její postřehy například o třech druzích Palestinců (plnoprávní Arabové uvnitř Erec Israel, poloprávní Arabové na Západním břehu a bezprávní chudáci v Gaze), neuvěřitelné zaujatosti OSN, nesmyslnosti akce BDS (stojící na cíli, který implikuje vyvraždění židů a arabizaci celého regionu) a mnohém dalším. Kniha stojí za přečtení, obzvláště nyní, když hrdlořezové z Hamásu provedli svůj ohavný čin.