Na existenci knihy jsem narazil náhodou na Facebooku a protože mě téma zajímá a mnoho knih na toto téma nevyšlo, rozhodnul jsem se knihu koupit. Od knihy jsem neměl velká očekávání, hlavně jsem chtěl vidět nový náhled na karabašskou tématiku z pohledu místních lidí. To se mi v podstatě splnilo, jenže trošku jinak než bych od knihy čekal, vzhledem k tomu jak je kniha prezentována. Přečetl jsem ji za jeden večer a vyčtu jí hlavně dvě věci: 1.) Neuvěřitelně velké množství tiskových chyb a šotků. Reálně přemýšlím nad tím jestli jsem si náhodou v knihkupectví nevylosoval nějaký defektní kus a nemám ji jít reklamovat. Pokud ano, tak se za tuto kritiku omlouvám. Faktem je, že přinejmenším můj kus má chyby na každé straně a není to jen chybějící diakritika, ale především chybějící mezery mezi slovy, špatná transkripce slov do češtiny (navíc se u některých slov objevuje v knize víc variant, což je o to víc matoucí) a v některých pasážích je takových chyb tak moc, že jsem se začínal ztrácet v ději. Myslím to naprosto upřímně, když říkám že jsem nikdy nečetl knihu kde by takových chyb bylo tak příšerně moc. 2.) Kniha může být, a je zajímavá, právě pro nový náhled na karabašskou tématiku. Jenže pro něco takového je kniha prezentována naprosto špatným způsobem. Na zadní straně obálky je Karen Ogandž prezentován jako ,,známý spisoval a básník Náhorního Karabachu...laureát mezinárodních cen míru a lidských práv." Na rovinu, v angličtině i v některých dalších jazycích mi na Googlu o "Karenu Ogandžovi" nevyjelo vůbec nic a chvíli jsem přemýšlel nad variantou jestli nejde o nějakou smyšlenou osobu. Nakonec se mi podařilo přes web Národního shromáždění Náhorního Karabachu zjistit jeho pravé jméno a že se jedná o arménsko-karabašského politika a přidal jsem jeho profil i tuto knihu sem na Databázi. Tím chci jednoduše říct, že tenhle autorský medailonek se prostě nepovedl, Karena Ohanjanyana český čtenář nezná a v té podobě jaký je na zadní straně obálky, je nicneříkající. Autor svoje zkušenosti promítl do románu, hlavní postava běžně chodí na kávu s karabašským prezidentem, ministry a zná se i nejvýznamnějšími politiky Arménie. V knize je oslovován jako ,,nejoblíbenější muž v Karabachu". Některé pasáže, zmiňující se např. o arménském prezidentovi Pašinjanovi, jsou čistou politickou agitkou, kde se odráží názory i touhy autora. (Pašinjan je prezentován jako zrádce národa, kterého všichni Arméni nenávidí a který odmítá po válce v roce 2020 odstoupit i přes nenávist obyvatel. Faktem ale je že po té dokázal v roce 2021 vyhrát další volby, nejde tedy říct že se by tyto okolnosti v knize dali označit za objektivní skutečnost, právě že naopak skutečnosti neodpovídají. Kniha byla napsána nejspíš v roce 2020, na obranu autora tedy uvádím že nemohl nejspíš vědět jak se bude dění dál ubírat.) V předmluvě na straně 5 se píše že je Karen Ogandž ,,vynikající rusky píšící spisovatel a básník". Knihu můžeme označit jako zajímavé svědectví přímého účastníka dění v Náhorním Karabachu, ale jako vynikající literární dílo? To se omlouvám, to určitě ne. Ostatně i ve ,,Slově redaktora" pod kterou je podepsána Gayane Beglaryanová se píše že práce na knize trvala měsíc a půl a autor ji psal krátce po skončení války v roce 2020. Oceňuji sice že autor často píše o svých emocích, které mu věřím, že v daných chvílích skutečně prožíval. Ale čistě z literárního hlediska to opravdu žádná sláva není. Rešerší o autorovi jsem strávil nějaký čas, našel jsem o něm stránku na webu Národního shromáždění NK a jeho Facebook. A je očividné, že nebýt autorova přátelství s českým překladatelem a novinářkami Markétou Kutilovou a Lenkou Klicperovou (které jsou přímo v ději románu vedlejšími postavami), tak by kniha v češtině určitě nevyšla. Což není žádná ostuda, já jsem rád že jsem si tuto knihu přečíst mohl. Ale líbilo by se mi kdybych byl jako čtenář do tohoto kontextu zasazen, protože moje očekávání od knihy, ve chvíli kdy jsem ji kupoval, bylo naprosto odlišné. Další věc kterou jsem příliš nepobral je předmluva od profesora Petra Juzy z Trnavy. Člověk by sice od člověka s tolika tituly čekal objektivní a co nejvíc nestranné uvedení do situace Náhorního Karabachu, to se ale rozhodně neděje a v krátké předmluvě se dozvídáme například to že rebelové na Donbassu bojovali za jazyk Puškina, Tolstoje atd. proti banderovcům z Azovu a varuje nás doslova před ,,bruselskými neoliberály, s podporou Anglosasů s banderovským Azovom za chrbtom", kteří můžou z historické paměti vymazat i nás. Nejsem odborník, proto nedokážu říct co z uvedeného v předmluvě o Karabachu pravda je a co ne, ale vzhledem k množství osobních názorů, kterou Juza do textu narval, beru celou jeho předmluvu s velmi velkou rezervou. I přes tohle všechno bych knihu doporučil těm kteří se o tematiku Náhorního Karabachu zajímají, ale je dobré vědět co od knihy čekáte. Některé postřehy k dění v Náhornímu Karabachu jsou zajímavé a jde vidět že pramení z přímých zkušeností autora. Stejně tak bych se nezlobil, kdyby se na českém trhu objevila i jiná autorova kniha (údajně jich je víc než 35), příště prosím ale po důkladné redakční kontrole a hlavně s objektivním uvedením do pozadí díla. :)