Aktuality

close

02.05.2016

Rozhovor s Caroline Brothersovou – autorkou knihy Na útěku

 


Co vás v románu Na útěku inspirovalo k tématu uprchlíků?

Popravdě ho spíš než za příběh o uprchlících považuju za román o dětech na cestě. Stejně jako afghánští teenageři a chlapci, které jsem poznala coby reportérka, ani postavy mého románu o sobě vůbec neuvažují jako o uprchlících nebo dokonce obětech, přestože na ně vzhledem k jejich věku měly konflikty v jejich zemi konkrétní a bezprostřední dopad.

Jsou to spíš děti, které se ­– s ohledem na omezené možnosti, jež se jim nabízely v domovské zemi nebo v sousedních zemích, kam uprchly – rozhodly, buď samy, nebo po poradě se zbytkem rodiny, hledat bezpečné místo, kde by mohly dospět.

Pokud jde o to, proč jsem se rozhodla román napsat… Myslím, že důvodem bylo zjištění, že takový příběh nelze pojmout novinářskými prostředky. V novinách není prostor pro emoce, které doprovázely všechno to, čím si tyhle děti prošly. Jejich příběhy mě začínaly pronásledovat, stejně jako jejich velká zdvořilost a odvaha. A po jednom mimořádně dojemném rozhovoru mi došlo, že se musím pokusit nechat ty děti promluvit.

Jaká byla vaše faktografická příprava na knihu?

Kniha Na útěku měla neobyčejný vývoj tím, že jsem toho tolik viděla a zjistila prostřednictvím své práce novinářky už předtím, než se objevila, a než si mě našla myšlenka na román. Mnoho dalších prvků se zapojovalo během samotného psaní.

Situaci dětí na cestě jsem poznala díky desítkám debat, které jsem vedla s vysídlenými dětmi v Paříži, v Calais, v Athénách a jinde. Jela jsem se podívat, nebo jsem už dřív viděla většinu míst popisovaných v románu, od řecké krajiny a mořské hranice s Tureckem až po Calais. Mluvila jsem s vědci, právníky, pracovníky organizací na ochranu lidských práv, policejními náčelníky, řidiči kamionů, pohraničními hlídkami, s pořádkovými policisty, městskými radními, tlumočníky, s pracovníky charitativních organizací, s učiteli, duchovními a lékaři. Četla jsem zprávy orgánů chránících zájmy dětí, komisařů pro práva dětí, úřadů pro ochranu lidských práv, národních a mezinárodních azylových organizací a pohraničních orgánů.

Jelikož jde o současné události, občas jsem si připadala, jako bych dávala dohromady kousíčky skládanky, když jsem potřebovala mít jistotu, že časová linie příběhu z raného dětství chlapců v Afghánistánu odpovídá politické realitě v zemi. Za tímto účelem jsem studovala akademické výzkumy o éře Tálibánu, zprávy mezinárodních organizací a těch několik pamětí samotných Afghánců, které jsem objevila. Pomohlo mi i několik filmů. Kvůli dalším prvkům jsem četla líčení novinářů a cestovatelů a bezpočet detailů jsem si ověřovala u jednoho trpělivého afghánského přítele.

Mají postavy Arjana a Kabíra předobraz v někom, s kým jste se skutečně setkala?

Jsou to vskutku sloučené postavy. V Calais jsem se krátce setkala s afghánskými bratry ve věku osmi a šestnácti let, dřív než mě vůbec napadlo, že budu nějaký román psát; při psaní jsem si pak na ně občas zpětně vzpomínala. V Paříži jsem mluvila také s dvanáctiletým chlapcem a s pěknou řádkou chlapců mezi čtrnácti a šestnácti lety, a útržky z jejich příběhů se objevují v putování Kabíra s Arjanem a také Hámida. Ale všechny postavy jsou skutečně mozaikou příběhů, osobnostních rysů a představ.

Co byste si přála, aby si čtenáři z vaší knížky odnesli?

Každý román vám dává možnost vidět na chvilku život očima jiných lidí, a zavádí vás na nějakou cestu. Vydat se na tuto cestu s těmito dětmi snad čtenářům pomůže uvažovat o této problematice z širšího pohledu a zamýšlet se nad tím, co bychom mohli udělat pro to, aby se jejich zlá situace zlepšila.

V co víc může člověk doufat? V méně strachu a více porozumění?

Myslíte si, že se na ochranu těchto mladých přistěhovalců dělá dost? A existuje způsob, jak mohou čtenáři pomoct?

V Evropě se věci pomalu dávají do pohybu. Až příliš často se ale na tyto děti dokonce ani nehledí jako na nezletilé a zachází se s nimi jako s „nelegálními přistěhovalci“, docela stejně jako s dospělými. Příliš mnoho jich ve velkých evropských metropolích přespává venku. Tam, kde se pomoc nabízí, leží zpravidla nepoměrně na bedrech několika radnic a přetížených neziskových organizací. Může trvat měsíce, než se nezletilému dostane pomoc, o kterou požádal, a jakmile je mu osmnáct, pomoc může být stažena.

Afghánští teenageři, kteří přijedou do Evropy, už podstoupili ty nejtěžší zkoušky odolnosti. Jsou mladí i staří zároveň. Potřebují příležitosti, které odpovídají jejich potřebám, které je stabilizují a dovolí jim přestat být na cestě. A ze všeho nejvíc potřebují chodit do školy a nějak se uživit.

Pokud existuje nějaká naděje na mírovou budoucnost v Afghánistánu, možná bychom do těch dětí měli něco investovat. Snad bychom je mohli začít chápat ne jako přítěž, ale jako příležitost.

Čtenáři mohou pomáhat různými způsoby, počínaje tím, že budou odevzdávat charitám teplé oblečení a obutí, až po návštěvy detenčních středisek, v nichž by děti vůbec neměly být drženy. Potřebujeme učitele jazyků, psychology, mentory; potřebujeme kvalitní tlumočníky, poctivé právníky a právní poradce pro případy, kdy chce nezletilý požádat o azyl. Potřebují místa v ubytovnách nebo u hostitelských rodin, které jim po životě na cestě pomohou přizpůsobit se. Potřebují stipendia a učňovská místa. Potřebují spolužáky, v jejichž společnosti si nejlépe začnou osvojovat jazyk.

Kteří autoři, příběhy nebo jedinci jsou pro vás inspirací?

Při této konkrétní výpravě mne inspirovala spousta neopěvovaných hrdinů, které jsem cestou potkala: osamocení sociální pracovníci, právníci, učitelé, dobrovolníci – „neviditelní“ lidé svádějící bitvy, den co den, ve světě, který je od toho často odrazoval.

Je mnoho spisovatelů, kteří mě inspirují svými příběhy či virtuozitou psaní, za všechny uvedu alespoň několik jmen: Michael Ondaatje, Cormac McCarthy, Hilary Mantel, Anne Michaels, James Salter. Některé z inspirativních příběhů posledních několika let jsem viděla ve filmech. Byly to Životy těch druhých o východním Německu v době Stasi a mezi nedávnými filmy z Íránu Rozchod Nadera a Simin.

Bylo něco, co jste do knihy nemohla zařadit, přestože byste to ráda udělala?

Vždycky je víc prvků … Během psaní románu se odehrálo několik významných událostí, o jejichž literárním zpracování jsem uvažovala. Nakonec jsem ale cítila, že by nádech dramatu či nápadné podívané nijak neprospěl obyčejnosti toho, co jsem chtěla sdělit.

Docházelo k věcem, které by působily neuvěřitelně, pokud bych je použila, přestože se ve skutečnosti odehrály. Policie v Calais například provedla razii ve squatu utečenců a zatloukla vchody. Přitom si nikdo nevšiml, že za pečlivě zatlučenými dveřmi uvěznili jednoho muže. Jindy zase vyděšení utečenci vytočili číslo místní záchranné služby a žádali o vysvobození z dlouho stojícího kamionu, přestože zevnitř neměli nejmenší tušení, kde stojí.

Popište svůj den, když píšete.

Pracuji jako novinářka na plný úvazek, takže se moje psaní musí vměstnat okolo této práce. Obvykle se snažím dělat pár hodin dopoledne, každý den to ale nevyjde. Když mě psaní chytí naplno, obvykle pracuji větší část víkendů a o dovolené – v jakémkoli čase, kterého se dokážu zmocnit.



 

15.12.2016

Křtili jsme knihu Lucie Dolejší - Svět podle Lu

Lucie Dolejší je blogerkou, která dodává sebevědomí ženám s nadváhou. Na internetové televizi Stream moderovala pořad Fasáda, který se zaměřuje na tipy, rady a testy pro ženy z oblasti kosmetiky a...

11.08.2016

Podívejte se, jak jsme křtili Střídavou péči pro Kukačku

V červenci jsme na pražské náplavce pokřtili novou knihu Pavla Brycze. Jmenuje se Střídavá péče pro Kukačku.

10.08.2016

Módu pod olympijskými kruhy najdete i v Česku

Autorky knihy Móda pod olympijskými kruhy Šárka Rámišová a Lucie Swierczeková byly hosty Dobrého rána, ranní show České televize. Ve studiu ukázaly třeba komplet, který oblékal Petr Korda v Atlantě v...

24.06.2016

Iva Pekárková a Kenneth - Černobílé soužití a africká rodina

Iva Pekárková, autorka řady knih -- románů, cestopisů, souborů povídek a esejů, se představí na festivalu Colours of Ostava v programu Černobílé soužití společně s partnerem Kennethem. Akce se koná ve...

23.06.2016

Pozvánka na křest knihy Střídavá péče pro Kukačku

Dovolujeme si Vás pozvat na křest knihy Pavla Brycze s názvem Střídavá péče pro kukačku spojený s autorským čtením. Knihu pokřtí hudebník Zdeněk Souček. Akce se uskuteční v pátek 22. července od 20...

22.06.2016

Cenu Franze Kafky dostane italský germanista Claudio Magris

V říjnu si pro Cenu Franze Kafky do Prahy přiletí Claudio Magris. Italský spisovatel, překladatel a germanista proslul knihou Dunaj.

02.05.2016

Rozhovor s Caroline Brothersovou – autorkou knihy Na útěku

Dva chlapci na útěku před válkou. Nemají nic než oblečení v batohu na zádech a tenčící se hotovost po rodičích zašitou do výstelky pásku u kalhot. Arjan a jeho bratr Kabír se vydávají nákladním autem,...

19.04.2016

Děti ze Sirotčince se vydávají do Podivného města

Má se jednat o rozlousknutí celého příběhu Sirotčince slečny Peregrinové. Můžeme tomu ovšem věřit? Uvidíme, nechme se překvapit. Třetí díl s názvem Podivné město si pro děti ze sirotčince připravil...
z 53 1 2 3 4 ...53
Používáme cookies, abychom mohli provozovat tuto internetovou stránku a zlepšit Vaši uživatelskou spokojenost. Budete-li pokračovat beze změny nastavení, předpokládáme, že souhlasíte s ukládáním souborů cookies z internetových stránek.Více informací o použití cookies.
OK